Tvrďák týdne: „Big Bill“ Speakman

Každý ví, že pivo dokáže zlepšit den, zvlášť pokud jste po náročném dni v práci a nebo sedíte s kamarády v hospodě. Málokdo ovšem ví, že jeden „pořádně na*ranej“ Brit, granáty a láhve od piva pomohly zachránit spoustu vojáků před jistou smrtí rukou rozzuřených Číňanů.

Všechno začíná vojínem Williamem „Big Billem“ Speakmanem, který se do armády přidal, když mu bylo čerstvých 18. Jeho první štací se stala nechvalně proslulá Black Watch, která byla složená z těch nejtvrdších skotských nadšenců do bajonetů, které kdy měli nacisté tu smůlu potkat. Bohužel pro „Billa“, Druhá světová válka skončila pouhých pět dní po jeho nástupu do služby (a den po narození Chucka Norrise), takže neměl příležitost dokázat, jak dobrej voják vlastně je. Místo Berlína tedy nakonec skončil v Hong Kongu, kde se pravidelně dostával do bitek s nadřízenými, lokálními námořníky a členy Královského námořnictva.

Jeho příležitost přišla v listopadu roku 1951, kdy byl převelen k regimentu King’s Own Scottish Borderers a ti byli vysláni OSN do bojů proti Čínské lidové armádě v Koreji. Úkol, který Speakmana proslavil, začal celkem zostra. Jeho regiment měl překročit řeku Imjin a zaútočit na místní kopec, který byl znám jako Hill 317. Útočící za úsvitu do kopce proti zakopanému nepříteli měli Bordereři k dispozici podporu 120 tanků, kulometů a dělostřelectva. Zatímco palebná přehrada nutila Číňany držet hlavu při zemi, Speakman vyběhl nahoru a se spolubojovníky naskákal do zákopů nepřítele. Boj byl poměrně krátký a Brity stál pouze sedm mrtvých. Samozřejmě, provést epický úder na zakopaného nepřítele byla ta jednodušší část. Ta náročnější, tedy kopec udržet, muže regimentu teprve čekala.

Britové začali jak podle příručky, vykopali 6 metrů hluboké zákopy, připravili si zásoby jídla a munice a nachystali se na příchod tuhé zimy. Číňané se situací všeobecně nesouhlasili, takže protiútok obsahoval 6.000 mužů, kteří měli podporu minometů, tanků a stovek děl.

Vražedná mela začala 3. listopadu, kdy celá strana kopce začala vybuchovat jak při novoročním ohňostroji. Vojáci se krčili v zákopech, ale dělostřelci byli přesní a během hodiny vypálili přes 6.000 granátů, které zničily většinu obranných staveb a zanechaly na obranu kopce pouhých 400 Britů, kteří se zakrátko měli postavit obrovské mase řvoucích čínských vojáků.

Vojín Speakman byl zrovna jako poslíček na velitelství, když začaly přicházet zprávy o útocích ze všech stran a výkřiky umírajících mužů zněly srze celý stan. Jeho úkolem bylo připravovat granáty a doručovat je četám v předních liniích. Jak si dovedete představit, granáty nebyly dopravovány připravené na odjištění a použití. Úkolem vojína bylo tyto granáty připravit k boji a pak odvézt ke spolubojovníkům.

Číňanům trvalo pouhou hodinu a půl prorazit skrze zuboženou jednotku Britů na kopci 317. Jak se zvuky bojů přibližovaly ke Speakmanovu stanu, rádiové kontakty ztrácely na frekvenci. Jeho ruce se třásly při každé explozi v okolí a když přišla zpráva, že byl blízký velitelský stan napaden ze tří stran, „Big Bill“ měl dost… Do všech kapes si nacpal tolik granátů, kolik se vešlo a vyběhl ze stanu.

Venku bylo hotové peklo… Nebe bylo černé, osvětlené jen občasnými světlicemi, které byly používány k osvětlení britských pozic.

Po krátkém běhu se Speakman dostal do nejbližšího zákopu, kde seržant zrovna vypálil bazukou do chumlu nepřátelských vojáků. „Big Bill“ při své výšce téměř dvou metrů dokázal házet granáty téměř do dvojnásobné dálky než jeho spolubojovníci. Kdykoli zahlédl záblesk výstřelů, zaslechl bojový křik anebo zahlédl skupinku nepřátel, hodil granát jako by se jednalo o pouhý míček. V jednu chvíli byla v blízkosti dobita britská kulometná pozice, na což Speakman okamžitě zareagoval… Bez nábojů i granátů vyběhl pouze se svojí puškou a dobil pozici zpět. Pak zaběhl pro další granáty. Tohle se během následujících čtyř hodin opakovalo celkem desetkrát. Když už nebyly granáty ani náboje, házel všechno, co bylo při ruce, povětšinou kamení a prázdné flašky od piva.

Nepřítel ale přicházel zas a znova. Speakman byl zraněn šrapnelem do nohy a kulkou do ramena, zatímco neúnavně pomáhal kamarádům v obraně. Boj byl tak zoufalý, že Britové dokonce začali žádat o střelbu minometů na své pozice. Obsluhy z Nového Zélandu musely hlavně svých zbraní polévat pivem, aby jim z horka nepraskly.

Ani to ale nestačilo, 400 mužů prostě nemělo šanci zastavit tak početnou jednotku nepřátel napořád. Když přišel rozkaz k ústupu, Speakman zaútočil naposledy, aby kamarádům získal čas na ústup. Díky jeho odvaze, mnoho mužů přežilo a mohlo bojovat dál a nebo se vrátit domů k rodině.

Za chrabrost byl vyznamenán Viktoriiným křížem, což je jedna z největších poct, kterou může britský voják získat a byl povýšen na seržanta. Byl prvním mužem, který toto ocenění dostal během Korejské války.

Zanechte odpověď

Napište první komentář!

Upozornit
avatar
wpDiscuz