Zapomenuté zbraně: pneumatické dělostřelectvo

Vzduchem poháněné zbraně, které jsou v dnešní době tolik rozšířené v podobě pistolí a vzduchovek, nejsou v žádném případě nová technologie. První pokusy se stlačeným vzduchem se datují až do středověku! Ačkoli to dnes není všeobecně známé, před první světovou válkou a během ní, bylo využití pneumatických (vzduchem poháněných) zbraní mimořádně atraktivní, zvláště díky vynálezu dynamitu, který se vyznačoval výrazně větší silou výbuchu, než měly jakékoli předchozí výbušniny. Použitím dynamitu jako náplně standardních dělostřeleckých granátů se dosahovalo lepších výsledků, ale dynamit byl příliš nestabilní pro použití klasické prachové náplně, mohlo totiž docházet k výbuchům v hlavni. Proto byly zvažovány různé metody pohonu s menší úsťovou rychlostí, ale stejným dostřelem a odpovědí byla střelba projektilů za pomoci stlačeného vzduchu z obřích „foukaček“.

Tento způsob palby měl i další výhody… Na výrobu hlavní mohly být použity lehčí materiály, takže zbraně větších kalibrů byly podstatně lehčí než běžné dělostřelectvo té doby.  Při výstřelu se také minimalizovala produkce plamene a kouře, což snižovalo pravděpodobnost zacílení nepřítelem a šanci jeho odvetné palby, zvláště pak v noci. Nejlepší uplatnění měly tyto zbraně v boji proti lodím, protože nebyl nutný přímý zásah, stačilo, aby dostatečně veliký projektil dopadl do vody v blízkosti lodi a následná šoková vlna z exploze byla schopná roztrhnout trup a poškodit vnitřní zařízení. Zjištění, jak exploze pod vodou funguje, zapříčinilo rozvoj torpéd, které ale v té době neměly potřebnou velikost, dostřel ani rychlost, což dalo šanci rozvoji pneumatické artilérie.

coastal

První zkoušky

První kontrolovaný test této zbraně proběhl v roce 1884 pod dohledem konstruktéra D. M. Melforda, jehož dvoupalcový prototyp pro americkou armádu dokázal vystřelit 2,5 kg těžký projektil do vzdálenosti 700 m a přesně zasáhnout betonový cíl v oblasti dopadu. Ačkoli byl test úspěšný, Melford se stáhl do ústraní. Jeho myšlenku však rozvinul jeden z pozorovatelů, dělostřelecký důstojník Edmund Zalinski, který založil společnost „Pneumatic Dynamite Gun Company“. Již v roce 1885 měl Zalinski připravený funkční prototyp osmipalcového kanónu, který dokázal střílet 45 kilogramů těžké projektily na vzdálenost 3,2 km. Zbraň se ukázala přinejmenším stejně přesná jako její klasické protějšky stejného kalibru, jen s menším dostřelem a větší výbušnou náplní.

Americké námořnictvo tento koncept zaujal, zvlášť díky myšlence, že zbraně velkého kalibru by mohly být namontovány na menší a lehčí lodě. Další test Zalinskiho systému naprosto zničil svůj cvičný cíl v podobě lodi a díky publicitě, kterou si tak získal, bylo rozhodnuto o stavbě „dynamitového křižníku“ se třemi pneumatickými děly. Zalinski, který mezitím získal pozici atašé u ruského námořnictva, se stavby křižníku aktivně účastnil.

simsdudley1

Pneumatické kanóny v praxi

Po dokončení stavby byla loď pojmenovaná jako Vesuvius a disponovala, kromě třech 380mm pneumatických kanónů, maximální rychlostí 21 uzlů. Velikou nevýhodou bylo, že k zaměření zbraní musela být loď natočená směrem k cíli a tlak vzduchu vypočten vhledem ke vzdálenosti. Kanóny pálily 250 kg těžké nálože dynamitu do vzdálenosti 1,6 km. Projektily vypadaly jako veliké šipky s ocasními plochami, které zajišťovaly rotaci a stabilitu během letu. Jakmile projektil dopadl do vody a začal se potápět, solí pokryté rozbušky, když se vystavily vodě, vytvořily elektrický okruh a odpálily nálož, která následně roztrhla trup nepřátelskému cíli.

Navzdory rychlé výstavbě a testování vstoupil Vesuvius do aktivní služby až v roce 1898, během Španělsko-americké války. Jejím úkolem bylo bombardování španělských opevnění na Kubánských ostrovech, které, ačkoli vizuálně velice působivé, nezpůsobilo prakticky žádné škody. Po válce byl Vesuvius přestavěn k testování torpéd a v roce 1922 byl křižník sešrotován.

V průběhu let byly Zalinského kanóny použity na řadu dalších projektů. Americká armáda je například v roce 1894 až 1898 využívala ke stavbě pobřežních baterií v okolí New Jersey, San Francisca a New Yorku. V té době už bohužel začaly vzduchové zbraně značně zastarávat, hlavně díky vynálezu Corditu, který byl natolik stabilní, že se dal využít u konvenčního dělostřelectva s ohromným dostřelem. Všechny pobřežní baterie s pneumatickou artilérií byly vyřazeny těsně před První světovou válkou.

zalinksi

První světová válka

Za První světové války, kdy bylo dělostřelectvo nasazeno v opravdu nevídaném množství, se projevila nevýhoda klasických děl. Vysoké teploty při odpálení náloží časem poničily hlaveň a nutnost dopravování velkého množství střelného prachu značně vytěžovalo zásobovací linky, takže se konstruktéři obrátili k myšlence pohánění zbraní za pomoci stlačeného vzduchu. Jak se již ukázalo v Americe, nízká úsťová rychlost byl limitující faktor, tudíž se zapomnělo na pokusy s velkorážnými kanóny, kde byl potřeba dostřel a stlačený vzduch se uplatnil především u minometů. V tomto ohledu bylo vedoucí mocností Rakousko-Uhersko, jehož minomety fungovaly odlišně od minometů ostatních mocností. Standardně byla nejprve vložena střela do hlavně a následně byla za pomoci stlačeného vzduchu vypálena na nepřítele. Rychlost vypouštěného vzduchu byl kritický faktor, jelikož se projektil začal pohybovat prakticky okamžitě po překonání tření v hlavni. Pokud byl vzduch vypouštěn příliš pomalu, byla pomalá i úsťová rychlost a tím byl zmenšen i výsledný dostřel. Konstruktéři Rakouska-Uherska tento problém vyřešili instalací zařízení, které střelu udrželo na místě, dokud tlak ve zbrani neměl požadovanou sílu. Minomety díky tomu podávaly maximální výkon i při menším tlaku vzduchu. Se vzduchovými minomety v průběhu let experimentovali i ostatní mocnosti První světové války (Francie, Německo atd.)

mortar

Na frontě

Co se týká využití pneumatických minometů na frontě, přesné informace jsou poněkud kusé… Je jisté, že určité množství bylo využito na Italské frontě, kde pro to panovaly ideální podmínky. Kompresory a elektrické generátory již patřily ke standardnímu vybavení armády a v Itálii byla válka především poziční, kdy na každém větším kopci bylo nějaké to opevnění s elektrickým světlometem. Jak se předtím ukázalo v Americe, ohromnou výhodou byla obtížná detekce při palbě a absence nutnosti dopravovat do hornatého terénu velké množství střelného prachu.

pneu

Po válce

Když skončily boje v Evropě, na pneumatické zbraně se prakticky zapomnělo. Rakousko-Uhersko ztratilo většinu svých výrobních kapacit a vzhledem k celkové redukci armády nemělo pro minomety místo. Československo, na jehož území zůstaly po válce zachovány výrobní kapacity dělostřelectva, se přeorientovalo na těžší zbraně, takže minomety nebyly zařazeny. Další země, které se vývoje těchto zbraní účastnily se zachovaly stejně a éra pneumatického dělostřelectva byla definitivně u konce.

Zpět do zpravodaje.

Vzhůru do Eshopu!

Zanechte odpověď

3 Komentáře on "Zapomenuté zbraně: pneumatické dělostřelectvo"

Upozornit
avatar
Seřadit podle:   nejnovější | nejstarší | nejoblíbenější
Pinkas Ivo
Návštěvník

Perfektní! Díky…

Pinkas Ivo
Návštěvník
Našel jsem tohle: Why would a modern sniper want a functional version of an ancient airgun when automatic weapons were as close as the first German soldier that could be waylaid? The answer dramatically comes from the above notes and the fact that anAmerican maker is now doing a small, but excellent, business supplying coalition troops in the near East with high power 9mm repeating PCP air rifles, complete with silencers and nightsights. Unlike a firearm, such a weapon, without sound, flash, or smoke, does not attract return fire – esp. in reduced light situations – the deadly projectile just… Více »
wpDiscuz