Vrátí se bitevní lodě na výsluní?

Definice pojmu

Pokud vynecháme doby, kdy dřevěné lodě pluly ve formaci za sebou a ukazovaly si boky, aby mohly pálit plnou silou svých kanónů, moderní termín bitevní loď (battleship) byl zaveden kolem roku 1890. V tomto roce byly vypuštěny na vodu dvě britské lodě třídy Royal Sovereign s výtlakem asi 15.000 tun, dvěma dvojitými dělovými věžemi a ocelovým pancířem. Po jejich vypuštění ostatní země se svými flotilami zareagovaly podobně, a tak se na světě zrodila samostatná třída válečných plavidel. Obvykle v té době platilo, že větší loď více vydrží a v tomto duchu směřoval vývoj kupředu. Kupříkladu v roce 1915 měla průměrná bitevní loď britského Královského námořnictva zhruba 27.000 tun, zatímco v roce 1920 byl na vodu spuštěn bitevní křižník (battlecruiser) HMS Hood, který disponoval již 45.000 tunami výtlaku. Tento růst se zastavil v roce 1921, kdy byly na stavbu velkých lodí ustanoveny limity, které byly před Druhou světovou válkou upraveny a pak i zrušeny.

  Proč vyšly z módy?

Pokud byste měli zájem, článek, který se tímto tématem zabýval se jmenuje Soumrak bitevních lodí. Ve zkratce: Po ukázce účinnosti letadel při napadání velkých lodí, se námořnictva přeorientovala k produkci letadlových lodí a menších plavidel, které představovaly lepší volbu v poměru cena/výkon. Časy se ale mění…

Je čas na návrat bitevních lodí?

Ne, že by tato myšlenka již někde neproběhla hlavami velkých námořních velmocí… Hned několik z nich si pohrávalo s myšlenkou, že by vrátily velké hladinové lodě zpět do hry po konci Druhé světové války. Kupříkladu britské Královské námořnictvo zvažovalo úpravu stavebních návrhů a následnou kompletaci alespoň jedné bitevní lodi třídy Lion, která byla v roce 1939 prakticky zavržena a upadla v zapomnění. Studie nakonec prokázaly, že úroveň a výsledná cena pancíře, který by byl potřebný k ochraně lodě před leteckými pumami, by byla příliš vysoká na to, aby se vyplatila. Sověti dokonce ještě v padesátých letech minulého století zvažovali stavbu flotily klasických bitevních lodí, smrt Stalina tuto fantazii ale nakonec ukončila. Francie zase v roce 1952 dokončila Jean Bart, což byla bitevní loď třídy Richelieu, která později sloužila jako tréninková loď pro nováčky ve flotile.

Další podobná vlna začala v sedmdesátých letech, kdy Sovětský svaz začal s konstrukcí těžkých raketových lodí třídy Kirov (neplést s těžkými křižníky Projekt 26, které jsou známé také jako třída Kirov), které svojí velikostí a konstrukcí připomínaly spíše slavné bitevní křižníky  z dob světových válek. Amerika prakticky odpověděla částečnou modernizací jejich čtyřech bitevních lodí třídy Iowa, které získaly rakety s dlouhým dosahem a lepší systémy obrany a zaměřování. „Iowy“  ovšem v aktivní službě zůstaly pouhých několik let, než byly vyřazeny.

Co se týče dob vyloženě nedávných, Rusko, Spojené státy i Čína neustále „zvažují“ návrat velkých bojových lodí. Rusové periodicky mluví o stavbě dalších Kirovů, což je tvrzení, kterému je přikládáno tolik váhy, jako jsou řeči o konstrukci jejich nové letadlové lodi třídy Shtorm (Projekt 23000E). První zprávy o čínských lodích Type 055 tvrdily, že se bude jednat o nové super lodě, ze kterých se nakonec vyklubaly torpédoborce o výtlaku odhadovaném na 10.000 tun, takže jsou menší než americké stealth torpédoborce třídy Zumwalt.

Co se změnilo od dob světové války?

Velké lodě mají stále své výhody. Mohou kupříkladu nést více naváděných střel, které mohou sloužit k útočným i obranným účelům. Pokroky v oblasti klasických kanónů (jako například 155mm systém namontovaný na torpédoborcích Zumwalt s teoretickým dostřelem až 109 km) umožňují střílet na velké vzdálenosti s maximální přesností, což za Druhé světové války nebylo až tak možné.

Největší pokroky se ovšem týkají obranných systémů. Velké lodě logicky mohou nést větší „elektrárny“, které následně mohou napájet i to elektricky nejnáročnější vybavení, jaké je na světě k dispozici, což jsou například lasery, railguny (obě technologie jsou zatím v plenkách, potřebují ovšem enormní množství energie) a nejnovější typy senzorů a radarů. I když taková loď představuje větší cíl, vměstná se na ní i více obranných technologií typu Phalanx CIWS atd. Všechny tyto prvky by mohly ve výsledku vytvořit lepší poměr mezi smrtící silou a obranou, než mají jejich menší protějšci.

A co vypustit pravé nástupce starých bitevních lodí, které byly vytvořeny s ohromnou palebnou silou a výdrži? Pokroky v materiálech za ty roky rozhodně zvětšily šance na přežití vojenského hardwaru v případě zásahu (tank je nejlepším příkladem), a kdyby se někdo opravdu pustil do vytváření skvěle pancéřované lodi, výsledek by mohl stát za to. Největším problémem pasivních obranných systémů byla ovšem šíře různých útoků, kterým by museli čelit – například střely s plochou dráhou letu, torpéda, balistické rakety a kanóny střílející na dlouhé vzdálenosti. Opravdu účinná ochrana lodi proti všem těmto nebezpečím by nejspíše byla příliš drahá. Za připomínku také stojí, že bitevní lodě dávné doby dokázaly plout a bojovat i přes vysokou míru poškození určitých systémů, což bojová plavidla současnosti se svými citlivými, propojenými systémy pravděpodobně nedokáží.

Jak tedy dál?

Termín „bitevní loď“ by se za čas mohl vrátit, pokud by velké lodě dokázaly skvěle kombinovat efektivitu obranných systémů s ohromnou smrtící silou současných útočných zbraní (za předpokladu, že by se někdo do takového ohromného projektu pustil). Tyto bitevní lodě by ovšem nesloužily jako jejich předchůdci v První a Druhé světové válce, kteří měly napadat plavidla obdobné velikosti, ale spíše by ničily cíle umístěné na zemi, případně ve vzduchu. Poslední bitevní lodě, tedy americká třída Iowa, už pravděpodobně nikdy do boje nevyplují… I když by bylo krásné je opět vidět na moři a ve službě.

Zanechte odpověď

Napište první komentář!

Upozornit
avatar
wpDiscuz