Vánoční zázrak roku 1914

„Nejdražší matko, myslím, že jsem dnes zažil jeden z nejzvláštnějších pohledů, jaké se kdy komu podařili vidět. Kolem 10. ranní jsem nahlížel přes okraj zákopu, když jsem zahlédl dva Němce, kteří vylezli ze svých linií a mávali rukama. Už jsme se chystali střílet, když jsme zahlédli, že jsou neozbrojení a po cestě volají: Veselé Vánoce! v našem jazyce. Jeden z našich mužů jim vyrazil v ústrety a během dvou minut bylo bojiště poseto vojáky i důstojníky obou znepřátelených stran, kteří si potřásali rukama a navzájem si přáli šťastné Vánoce. Došlo dokonce ke společnému focení!“

Takto začíná dopis od kapitána A. D. Chatera, který sloužil u druhého batalionu Gordonských horalů, jejichž umístění bylo na západní frontě. Dopis popisuje momenty, kdy vojáci znepřátelených stran riskovali své životy při vstupu do země nikoho jen proto, aby si navzájem popřáli vše nejlepší a zahráli přátelskou partičku fotbalu.

„Regimenty obou stran využily úlevy od neustálé střelby a při společných pohřbech uctily kamarády, kteří padli na zemi mezi zákopy. Já sám jsem si při tom potřásl rukou s několika německými důstojníky. Z toho, co jsem pochytil, většina mužů by se nejraději okamžitě vrátila domů, taková byla nálada ten večer. Vůbec nevím, jak dlouho tento mír potrvá, velení nařídilo konec již před nějakou dobu, ale stále v blízkém okolí neslyším žádnou střelbu. Pokud to půjde, rozhodně budeme mít podobný mír i na Nový rok protože Němci chtějí vidět, jak vyjdou společné fotky!“

Další z vojáků, kapitán Patrick Miles z Shropshirské lehké pěchoty, vzpomínal na ten den takto:

„Pátek. Máme ten nejúžasnější a zároveň nejzvláštnější Štědrý den jaký si dovedu představit. Tak trochu neplánované, neschválené ale perfektně pochopitelné příměří panuje mezi námi a našimi nepřáteli na frontě. Vtipná věc je, že klid je jen na naší části bojové linie, nalevo i napravo slyšíme prudkou palbu, tak jako vždy. Vše to začalo včera v noci, chladné, mrazivé noci. Brzy po úsvitu začali Němci vykřikovat: Veselé Vánoce, Angláni! Naši spolubojovníci samozřejmě odpověděli stejným způsobem a velké množství vojáků obou stran překročilo zemi nikoho a padla dohoda, že žádný výstřel nepadne až do půlnoci. Muži společně slavili, měnili cigarety a fotili se v dobré náladě až do půlnoci. Nepadl jediný výstřel.“

Jedna z nejemotivnějších vzpomínek byla od posledního známého Skotského veterána z batalionu Black Watch:

„Vzpomínám na to ticho… Ten úžasný zvuk ticha. Pouze stráže měli službu. Všichni jsme vyšli před farmu, ve které jsme byli ubytováni a jen jsme stáli a poslouchali. Samozřejmě jsme mysleli i na přátele a rodinu doma. Dva měsíce jsem poslouchal jen rachot v zákopech, údery a hvízdání kulek v letu, kulometnou palbu a vzdálené hlasy německých vojáků. Ale přes to všechno, ráno bylo ticho a bylo ohlušující… Všude kolem, kam až člověk dohlédl. Křičeli jsme: Veselé Vánoce, přestože nikdo žádné veselí necítil. Klid trval až do večera, kdy vše začalo nanovo. Přesto to byl krátký, krásný mír v hrozné válce.“

Mír všeobecně neměl u velení armád příliš pochopení. Panovala obava, že takové „bratříčkování“ povede k neochotě bojovat a tyto nálady byly rychle vykořeněny. Kdokoli, kdo se vzepřel těmto rozkazům, byl postaven před válečný soud a mohl být popraven. Přesto, i v dalších letech, kdy se boje zostřovaly a navzdory rozkazům, sem tam proběhla krátká příměří mezi nepřátelskými stranami. Válka pokračovala až do roku 1918 a v jejím důsledku zemřelo 37 milionů lidí.

Zanechte odpověď

Napište první komentář!

Upozornit
avatar
wpDiscuz