Tvrďák týdne: Avigdor Kahalani

„Tu bitvu nevyhrály tanky. To muži.“

Ze čtyř mužů uvnitř hořícího tanku M48 Magach 1 se pouze velitel vozu, 23letý kapitán Avigdor Kahalani dokázal vyplazit z plamenů a utéci žhavému peklu, které trávilo jeho tank zevnitř. Za všechno mohla vybuchlá munice, která chvíli po zásahu explodovala a zničila tank, který hrdě sloužil prakticky od začátku nemilosrdné šestidenní války. Avigdora po nástupu do nemocnice čekalo 17 bolestivých operací a mnoho měsíců rekonvalescence. Doktoři si ani nebyli jistí, jestli mladý důstojník přežije, tím spíš jestli bude chodit a nebo žít alespoň částečně normální život.

Ačkoli mu bylo díky jeho zranění nabídnuto vyřazení z armády, za méně než rok Kahalani seděl v novém, těžce obrněném vozidle izraelských obranných sil.

Mělo se z něj stát jedno z nejlepších tankových es nejen izraelské historie, ale i všech dob.

Start

Avigdor Kahalani se narodil v červnu roku 1944, přesně deset dní po spojenecké invazi do Normandie. Jeho rodná ves se jmenuje Ness Ziona a leží v dnešním Izraeli, ačkoli tenkrát bylo okolí známé jako Britská Palestina. Jeho rodina pocházela z Jemenu, ze kterého odešli, aby si vybudovali nový život jinde. Kahalani sám studoval politiku, historii a další disciplíny na Izraelské národní vysoké škole. Následně se přidal k izraelským obranným silám a stal se důstojníkem v 7. brigádě izraelských tankových sil.

Incident, kterým článek začíná, pochází z šestidenní války, která proběhla v roce 1967, kdy Izrael napadl koalici Egyptu, Sýrie a Jordánska, která byla podporovaná několika dalšími státy. Prakticky bez varování tanky, letadla i pěchota izraelských obranných sil vtrhla současně k arabským sousedům a během několika dní zlomila veškerý organizovaný odpor. Už během prvních hodin války byl kapitán Kahalani přítomný na frontě ve svém Megach 1, což byla upravená verze amerického M48 Patton. Během divoké bitvy s egyptskými T-54 a T-55 tanky u města El Arish měl Kahalani a jeho tank takové úspěchy, že byl vyznamenán medailí za příkladnou službu a mohl jako první po bitvě projet s tankem do města.

Šestidenní válka byla ohromný úspěch. Během šesti dní izraelské obranné síly zlikvidovaly několik desítek klíčových pozic a tím prakticky nepřátele donutili zažádat o mír. Arabské země byly poníženy a „přísahaly pomstu“. Pro Kahalaniho to bylo ovšem hořkosladké vítězství. Během posledních hodin války byl jeho stroj zasažen střelou z 100mm kanónu. Střela odpálila munici tanku a celý stroj vzplál. Popáleniny třetího stupně ovšem na vyřazení Avigdora z armády prostě nestačily.

Pomsta

Pomsta arabských zemí přišla poměrně brzy, 6. října roku 1973. Bylo to během Jom Kippu, nejsvatějšího dne židovského kalendáře, kdy všichni židé měli být doma a modlit se. Rezervisti měli volno, na hranicích byly minimální posádky a na straně Izraelců bylo ticho.

Pak, posádky na hranicích uslyšely rachot. Byly to arabské tanky a bylo jich mnoho. Celé divize sověty postavených tanků se valily k slabě bráněným hranicím Izraele. Na jihu egyptská pěchota překročila Suezský průplav a zahájila plnohodnotnou invazi. Na Golanských výšinách přepadové komando z Iráku obsadilo komunikační stanici, zatímco několik tisíc syrských tanků útočilo na 36 mil dlouhé frontě. Izraelské obranné síly nebyly připravené na takový úder, takže nemohly dělat nic jiného než ustupovat. Během několika hodin ztratili Izraelci více než 25 letounů.

Nejkrvavější válka od založení Izraele si začala vybírat svou daň.

Avigdorovi v té době bylo 29 a byl podplukovníkem u 77. obrněného batalionu. Když zaslechl na rádiu poplašné volání, že jednotky u hranic ztrácí jednoho muže za druhým, ani nemrkl, nasedl se svou posádkou do tanku typu Centurion a vyjel vstříc zvuku nepřátelské artilerie. Protože měl k dispozici pouhých několik procent své jednotky, shromáždil kohokoli, kdo byl v dosahu a uměl ovládat tank. Jeho improvizovaná jednotka měla jen jeden jasný cíl, zpomalit nepřátelský útok zatímco izraelští rezervisté získají čas na přeskupení a protiútok.

V pekle

Kahalaniho rozkazy byly jasné. Měl držet improvizovanou obrannou linii na náhorní plošině Golanských výšin. I když měl k dispozici pouhých 40 tanků typu Centurion a Patton, musel zastavit celou obrněnou divizi syrských tanků, které by jinak volně překročily hranici a mohly beztrestně ničit cíle hluboko v izraelském území. Dá se říci, že osud celého Izraele závisel na úspěchu jeho a jeho mužů.

Motory Centurionu řvaly, zatímco se on a jeho muži blížili k blízkým hřebenům. Když se dostal do pozice, která měla pod sebou celé údolí, věděl, že je opravdu zle. Údolí bylo zaplavené nějakými pěti sty tanky, které byly podporovány stovkami menších strojů a dělostřelectvem. Mezi Kahalanim a nepřátelskou formací také stálo velké minové pole, které bylo na konci ohraničeno velkým protitankovým příkopem, který měřil na délku 20 mil.

Avigdor v klidu nařídil svým mužům, aby se strategicky rozmístili na hřebenu, vybrali si cíl a vypálili. Když se podle standardního protokolu střelec tanku zeptal: „Jaká je vzdálenost cíle?“, Kahalani pouze odvětil „Ne, na to není čas, palte!“

Po následujících padesát hodin, což je více než dva dny prakticky bez odpočinku, bojovala Kahalaniho jednotka bez naděje na vítězství. Střelba nepřátelských tanků a dělostřelectva trhala oblohu a zeminu v okolí izraelských tanků. Pod krytím dělostřelectva syrská vozidla čistila minové pole, zatímco Izraelci se snažili zničit co nejvíce nepřátelské techniky.

Až během noci se syrským jednotkám podařilo překročit příkop, ale díky tomu také získali velkou výhodu oproti svým nepřátelům. Tanky T-55 a T-62 byly vybaveny infračervenými zaměřovači, zatímco Izraelci měli pouze infračervené brýle pro každého velitele tanku. Během boje ve tmě se Syřané leckdy přiblížili na dvacet metrů od linií Izraelců, což vyústilo v hrozivé ztráty obránců. Kahalani bojoval o život proti početnějšímu nepříteli ve výhodě, kterého nemohl ani zahlédnout. Svému střelci nařídil, aby střílel na jakékoli reflektory a nebo se řídil podle záblesků hlavní při výstřelu. Nakonec, když bylo nejhůř a granáty z děl a kulky z kulometů svištěly kolem, otevřel Kahalani poklop tanku, nasadil si brýle na noční vidění a dirigoval palbu.

Když nad Golanskými výšinami vyšlo slunce  situace byla špatná. Izraelci byli vytlačeni z hřebenů a Syřané postupovali kupředu. Kahalani měl k dispozici jen hrstku funkčních tanků. I tak se nehodlal vzdát…

Když hřebeny před ním drželo stále jen několik nepřátel, Kahalani nařídil svým tankům vyrazit do protiútoku. Zatímco už nějakou dobu jeho stroj překonával vzdálenost k nepříteli, tanky ze spřátelené jednotky se teprve rozjížděly. Když dosáhl linie hřebenu, Kahalaniho tank vyřadil tři T-55 z boje, když se mu při míření na čtvrtého nepřítele zasekl kanón, který nevyhodil obal náboje z komory po palbě. Nepřátelská T-55 začala otáčet kanón na Kahalaniho tank, avšak ve vteřině předcházející výstřelu, byla zničena izraelským Centurionem, který se vrhl do víru bitvy.

Po neuvěřitelně dlouhých 50 hodin dokázal Kahalaniho 77. prapor držet pozice proti celé divizi Syrských tanků. Nakonec byli vystřídáni, když dorazila izraelská rezervní jednotka, která při protiútoku zlikvidovala 260 tanků a přes 400 jiných vozidel. Místo této bitvy je dodnes známo jako „Údolí slz“ (The Valley of Tears).

Za jeho činy při obraně země byl Kahalani odměněn nejvyšším vyznamenáním, jaké Izrael může poskytnout, medailí cti. V roce 1992 odešel Kahalani z armády a v roce 1996 byl zvolen do parlamentu jako ministr veřejné bezpečnosti.

Zanechte odpověď

Napište první komentář!

Upozornit
avatar
wpDiscuz